Řemesla jsou v Česku na vymření. To je jasná věc. Stačí se podívat na střední školství. Do toho firmy hlásí, že jim chybí dělníci. Nejsou to zrovna umělecká řemesla, takoví obráběči či zámečníci a svářeči, ale o těch jejich pracovitých rukách to je.
A že v Česku byly zlaté. Češi ledacos uměli už v dobách Rakouska-Uherska, a což teprve za první republiky. To se ve světě za krátký čas pěkně blýskly v lehkém strojírenství, automobilovém designu a konstrukcích, že i Porsche od nás opisoval. Ani za sovětské normalizace tak úplně nezchromly. I když přes prsty dostávaly pořádně.
A tak se teď řemesla snaží vzkřísit premiér Sobotka s dvaceti cechmistry a šéfy řemeslných sdružení v čele s Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR).
Co takové kříšení podle asociace obnáší? Například opětovné zavedení předmětu „dílny a pozemky“ na základních školách, změny v živnostenském zákoně, zavedení mistrovských zkoušek a cílenou podporu regionálních produktů. Jednomu by se chtělo tleskat.
Nesměla by to ale kazit dobově nemístná rétorika předsedy asociace Karla Havlíčka, připomínající dobu snad již dávno minulou. „Rok řemesel 2016 se musí stát slabikářem všech dotčených ministrů a jejich týmů a předseda vlády hlavním revizorem jejich práce,“ nechal se citovat Havlíček minulý týden v tiskové zprávě asociace. Ta si to pověsila na nástěnku, tedy přesněji na své webové stránky.
Řemesla, jako třeba truhlařina, by neumírala, pokud by se stále nevyplácelo pokácet stromy, složit je na kamión, odvézt je do Rakouska a bez přílišné námahy za to inkasovat. Pravidla hry, lajny hřiště, podle kterých se vyplatí to či ono, vytyčuje vláda. Ať je Sobotkova či jakákoliv jiná.
Patří se ale dodat, že z Bruselu k těm lajnám chodí instrukce. Ne nepodobné těm, jaké kdysi přicházely v dobách „Ervéhápé“ – tedy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), což je poznámka pro ty, kteří tu dobu nezažili. V tomto směru si Havlíčkova rétorika dozajista zaslouží ocenění za nadčasovost.
