Bitva o kvalitu potravin se stala hlavním ukazatelem tohoto odporu. Visegrádská čtyřka – Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se snaží přimět Evropskou unii, aby uznala, že s některými členy EU se zachází méně rovnoprávně, než s jinými, pokud jde o to, co jedí.

V posledních měsících Slovensko a Maďarsko otestovaly řadu značkových produktů a zjistily, že v mnoha případech mnohonárodní výrobci šetří na ingrediencích potravin prodávaných ve východní Evropě. Živočišné tuky nahrazují rostlinnými, snižují obsah masa či ryb, přidávají sladidla místo cukru, umělá barviva místo ovoce, palmový olej místo slunečnicového… Nápoj Sprite prodávaný v České republice obsahuje umělá sladidla, fruktózu a glukózový sirup, zatímco v Německu je slazený pouze cukrem.

Tento problém není nijak nový – studie po celá léta nalézaly rozdíly ve složení značkových produktů prodávaných v různých evropských zemích. Výrobci reagují vysvětlením, že tyto rozdílnosti jsou navrženy tak, aby odpovídali místní chuti (například český Sprite je obsahově totožný s výrobkem prodávaným ve Spojených státech a ve Španělsku).

Neexistuje zákon, podle něhož by společnosti musely prodávat přesně stejný produkt všude, i když pro něj používají totožnou značku a obal. A EU se do toho správně odmítla vměšovat s tím, že by znepokojení zákazníci měli číst etikety, jež jsou regulované EU a uvádějí povinně seznam ingrediencí – a produkt nekupovat, pokud se jim nelíbí.

Ale problém trvá. Koncem loňského roku zjistil průzkum veřejného mínění, že 88 procent Čechů je znepokojeno tím, že jim jsou prodávány produkty podřadné kvality, a 77 procent dotázaných nesouhlasilo s argumenty výrobců. Některé české a slovenské rodiny se rozhodly proti tomu bojovat nakupováním v Rakousku – a to dokonce i těch výrobků, u kterých oficiální testy prokázaly, že obsahují stejné ingredience. Pro populistickou, euroskeptickou maďarskou vládu jsou rozdílné seznamy složení „potravinovým skandálem“.

Dvojí standardy potravin byly minulý týden na programu jednání rady EU pro zemědělství. Eurokomisařka Věra Jourová, která zastupuje Českou republiku, o tom psala na twitter „Komise bere toto téma velmi vážně.“

EU může udělat jen málo pro sjednocení produktů. Povinné nařízení, aby potraviny pod stejnou značkou chutnaly všude stejně a používaly stejné ingredience, by bylo přesně tím druhem přehnané regulace EU, z níž je unie tak často obviňována. Ignorovalo by také oprávněný argument, že se národní chuti liší – a ano, také kupní síla. Výrobci netvrdí, že značka znamená naprostou stejnost kdekoli, takže se neproviňují ani klamavou reklamou.

Tohle východoevropské vlády pravděpodobně pochopily – koneckonců to slyšely už mnohokrát. Přesto dále naléhají, protože jídlo se stalo zástupcem jiných stesků. Za 25 let od pádu Berlínské zdi nezmizely ekonomické rozdíly mezi východní a západní Evropou, a nezmizely dokonce ani v Německu po jeho sjednocení. Ve státech bývalého východního Německa jsou platy na úrovni dvou třetin bývalého západního Německa. A žádná východoevropská země s výjimkou Slovinska se nedostala na polovinu průměrných německých platů.

Přitom to není tak, že by se západní Evropa nesnažila věci nivelizovat. Východní členové jsou největšími čistými příjemci fondů EU. Přesto přetrvávají velké rozdíly. Na mikroekonomické úrovni velká část nového průmyslu vybudovaného od doby, co východoevropské země vstoupily do EU – například slovenské automobilky – je závislá na relativně nízkých východoevropských mzdách, a tudíž pokračuje ekonomická nerovnost.

Kvůli výhodám členství Východoevropané dlouho tolerovali poněkud blahosklonné zacházení ze strany zakládajících států EU. Nyní ale nacionalistické vlády v Maďarsku a Polsku mění tón. Maďarsko se vzdorovitě pokouší prosadit konzervativní postoj vůči imigraci a Polsko ignoruje výzvy EU k větší nezávislosti soudnictví a médií na vládě.

Většina východoevropských zemí stále má vlastní měny. Některé z nich, a to navzdory vstupu do EU, si uchovaly postkomunistický oligarchický ekonomický model. Takže je vysoce pravděpodobné, že pokud Evropa oficiálně přejde na vícerychlostní princip, pak zůstanou v poslední vrstvě „nízkých otáček“.

Východoevropské země si začnou dělat obavy, že zůstanou pozadu, zřejmě až poté, co se jádro EU úspěšně pokusí o těsnější unii. Zatím jsou Východoevropané jen velmi rozhořčení z toho, co vnímají jako nerovnoprávné zacházení. Tím, že si stěžují na složení potravin, se zbytku Evropy snaží říct něco mnohem důležitějšího – něco, co je jen málo lidí v Berlíně, Paříži, Římě, Madridu a Bruselu ochotno slyšet.