Jaký je váš názor na současné „tištění“ peněz centrálními bankami?
Každá centrální banka má své stanovené cíle a také metody jak těchto cílů dosáhnout. Mezi typický cíl patří výše inflace a mezi typický monetární nástroj banky patři nastavení úrokových sazeb.
V případě, kdy se ekonomika nemůže odrazit ode dna i při velmi nízkých či nulových úrokových sazbách, přistoupí některé centrální banky k méně standardnímu kroku, jako je kvantitativní uvolňování.
Za vládní dluhopisy, které si banka kupuje, musí zaplatit a to právě „tištěním peněz“. Samozřejmě, že banka si nic netiskne, ale zvyšuje své rezervy kryté aktivy získanými od vládního sektoru, a to právě získáním oněch dluhopisů. Samozřejmě kvalita této rezervy je závislá od schopnosti vlády dluhopis splatit. Proto ono „tištění peněz“ může být velmi riskantní a může vést k celkovému kolapsu ekonomiky.

Jaký dopad bude mít kvantitativní uvolňování centrálních bank a negativní úrokové sazby na světovou ekonomiku v dlouhodobém horizontu?
Kvantitativní uvolňování je nástroj centrálních bank, který se používá v případě velmi nízkých či nulových úrokových sazeb. V praxi se jedná o skupování vládních dluhopisů právě cedulovými bankami.
Účelem tohoto opatření je další snižování úrokových sazeb, které by mělo teoreticky vést ke zvýšení investic a následně pak ke zvýšení spotřeby. Evropská centrální banka se k tomuto kroku rozhodla také z důvodu snížení hodnoty eura vůči ostatním měnám, což by mělo ve svém důsledku zvýšit exportní schopnost evropských ekonomik.
Toto opatření má celou řadu úskalí, kvůli kterým nemůže dlouhodobě pozitivně a plošně působit. Mezi hlavní patří rozdílná ekonomická úroveň zemí eurozóny či navyšující se zadlužení drtivé většiny zemí EU.

Domníváte se, že finanční bublina v horizontu jednoho či dvou roků skutečně praskne, jak píše řada amerických ekonomů?
Mezi další negativní rysy kvantitativního uvolňování samozřejmě patří zvyšování vládních deficitů, které je způsobeno právě touto metodou stimulace ekonomiky. Centrální banky vlastně skupují dluhopisy vlastních zemí, což umožňuje vládám zvyšovat zadlužení na úkor budoucích generací. Tato bublina samozřejmě může splasknout v momentě, kdy vlády nebudou schopné tyto dluhopisy zaplatit.

A jaký by to mělo dopad pro běžného občana?
Pokud vláda není schopna platit své dluhy, musí přikročit k radikálním úsporným opatřením, mezi které patří především škrty v sociální oblasti. Vzhledem k tomu, že právě tato oblast tvoří převážnou část výdajů státního rozpočtu, lze právě zde relativně seškrtat nejvíce. Tyto škrty by dopadly na výši důchodů, podporu v nezaměstnanosti a další sociální transfery. Příkladem může být Řecko, kde nejvíce postiženou skupinu obyvatelstva představují sociálně nejslabší občané.

Jaké důsledky bude mít inflace nebo dokonce hyperinflace, která by měla po prasknutí finanční bubliny následovat?
Metodu kvantitativního uvolňování použily v minulosti některé centrální banky, mezi které patří banky Japonska, USA či Velké Británie. Ačkoli se jedná o velmi významné země se zásadním vlivem na globální ekonomiku, k žádné inflační nebo dokonce hyperinflační krizi nedochází.
Ze zkušeností především z Japonska je patrné, že tento nástroj nemá zásadní vliv na inflaci, avšak způsobuje obrovské zadlužování jednotlivých zemí. USA jsou toho zářným příkladem. Proto kroky Evropské centrální banky a centrálních bank eurozóny nebudou mít na výši inflace zásadní dopad.

Přistoupil byste v čele ČNB ke znehodnocování české měny?
Česká centrální banka odvádí skvělou práci, a to právě dlouhodobým působením proti posilující české koruně. Musíme si uvědomit, že Česká republika, které je pevně zakotvena v evropských strukturách nemá příliš mnoho výhod, které by je nějakým zásadním způsobem odlišily od jiných zemí a byly zdrojem ekonomické výhody.
Nemáme například ropu, plyn nebo moře. Jedna z mála věcí, která nás odlišuje od ostatních je naše vlastní měna. Při jejím oslabení dochází ke zlevnění výrobků a služeb, které naše ekonomika exportuje.
Vzhledem k tomu, že Česká republika je země s velmi otevřenou ekonomikou, je právě podpora exportu zásadním prorůstovým faktorem. Na základě makroekonomických dat z minulého roku je zřejmě, že depreciační aktivity ČNB byly úspěšné, a proto se banka v nich rozhodla pokračovat. V celkovém kontextu je viditelné, jak důležité je zachování národní měny jako aktivního nástroje monetární politiky.

Souhlasíte s tím, že v okolních zemích, kde centrální banky nepodnikají žádné měnové intervence, nedošlo k zásadnímu posílení měny stejně jako v Česku, kde je měna na nízké úrovni udržována „tištěním“ stovek miliard korun?
Této otázce nerozumím. Nedomnívám se, že depreciace koruny je způsobena tištěním peněz. Pokud by tomu tak bylo, tak bychom byli svědky zvyšující se inflace, což se neděje.

Je v pořádku, když ČNB vytváří mohutné devizové rezervy převážně v eurech?
Rezervy tvoří firmy, domácnosti, ale také centrální banky. Důvod pro tvorbu a držení rezerv je celkem zřejmý a je jím finanční stabilita v období ekonomických šoků. Rezervy lze držet v mnoha druzích aktiv, mezi které patří například zlato, dluhopisy, nebo devizové rezervy.
Osobně se nedomnívám, že by rezervy měly být zaměřeny jen jedním směrem právě z důvodu nejasné predikce vývoje daného aktiva. Proto by měly být rezervy ČNB diverzifikované a nikoli zaměřené převážně na eurové devizové rezervy.

Jak bude Česko odolné, pokud měnová bublina skutečně praskne?
V kontextu zvyšujícího se zadlužování vlád jednotlivých zemí eurozóny v důsledku aplikace kvantitativního uvolňování není dnes jisté, jestli budou vlády schopny do budoucna své závazky uradit a jestli toto opatření bude ve svém konečném důsledku účinné.
Pokud ano, tak zvýšení investic přinese zvýšení spotřeby a celkový ekonomický růst. Z toho pak mohou vlády platit své dluhy.
Pokud ne, tak z důvodu stagnace ekonomiky bude docházet jen k navýšení dluhů, které nebudou moci být zaplaceny. Následuje scénář „Řecko“.
Vzhledem k tomu, že by se jednalo o problém více zemí unie a ne jen o izolovaný problém jednoho členského státu, byl by dopad pro Česko naprosto fatální a jeho důsledky nelze v tento okamžik ani předjímat. Jen doufám, že si vedoucí představitelé Evropské unie a Evropské centrální banky dobře uvědomují, co vlastně dělají a jaká rizika jsou s jejich politikou spojena.