Co s tím? Nebuďte svolní s tvrzením, že je to prostě smůla, náhoda či nepříznivý osud, a o své peníze bojujte. Pokud vše řádně doložíte, zákon bude pravděpodobně na vaší straně, protože půjde o tzv. bezdůvodné obohacení. Druhá strana, která si vaše peníze strčila do kapsy s komentářem – tak snad to vyjde příště, bude muset vracet minimálně to, co obdržela.
1. Dochází k němu, když se někdo na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí. Pak musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 2. Bezdůvodné obohacení vzniká v rámci „závazků z jiných právních důvodů“. Nedojde sice k uzavření smlouvy, ale jedna strana má právo požadovat od druhé určité plnění a druhá strana je povinna ho poskytnout. 3. Pokud obohacený nevyslyší výzvu k nápravě, projednávají se tyto případy u soudu.
Kdy se druzí obohacují?
Dali jste kamarádovi peníze na vymalování domu, jenže on se k tomu nemá, takže už je jasné, že z toho nic nebude? Poslali jste peníze na cizí účet, případně jste platbu pojištění protáhli přes ukončení smlouvy? Podíleli jste se na koupi společného bydlení, z něhož vás po čase přítelkyně vypakovala, protože byt byl napsán jen na ni? Půjčili jste někomu vozidlo a marně upomínáte vrácení?
Jde o učebnicové ukázky bezdůvodného obohacení. Pokud se druhá strana vyhýbá povinnosti peníze vrátit, protože jste podle jejího mínění peníze poskytli dobrovolně, najdete zastání u soudu. Bezchybně sepsat žalobu však nezvládnete, takže se vyplatí obrátit se na právníka.
Jít k soudu se vyplatí
Bude to sice stát další vydání, ale soud vám pravděpodobně přiřkne náhradu soudních výdajů (jejich výše se odvíjí nejen podle počtu úkonů, ale i hodnoty toho, o co se soudíte, pozn. aut.) i úroky za dobu, kdy byla vaše částka zadržována (úroky z prodlení).
Pokud byla nějaká věc neoprávněně předána k užívání ještě další osobě, která nebyla v dobré víře (nevěděla o neoprávněném užívání), může vlastník podle občanského zákoníku žádat náhradu také po ní (§ 2994).
Na druhou stranu ten, kdo si sice věc ponechal, ale v mezičase ji nějakým způsobem opravil či vylepšil, má právo žádat náhradu nutných nákladů, které na opravu vynaložil.
Kdo se obohatil, musí vracet
Občanský zákoník (§ 2991) bezdůvodné obohacení charakterizuje: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“
Bezdůvodné obohacení vzniká v rámci „závazků z jiných právních důvodů“. Nedošlo tedy k uzavření smlouvy, ale jedna strana má právo požadovat od druhé určité plnění a druhá strana je povinna ho poskytnout. Obě by pak měly poskytnout součinnost k plnění závazku.
Základem je majetkový prospěch
K bezdůvodnému obohacení dochází v souvislosti se získáním majetkového prospěchu. Kdy nejčastěji? Například při tzv. plnění nedluhu, kdy je ochuzený uveden v omyl, a tak zaplatí víc, než by měl. Nebo při plnění právního důvodu, který odpadl, kdy se stále jedná na základě smlouvy nebo soudního rozhodnutí, i když smlouva už vypršela a rozhodnutí bylo změněno.
Dalším příkladem je protiprávní užití cizí hodnoty, kdy obohacený užívá věc, kterou zcizil nebo odmítá vrátit (rozpor s dobrými mravy). Případně ochuzený za někoho platí dluh, aniž by jako ručitel musel, čímž se sice skutečný dlužník neobohacuje, ale ani se nesnižuje jeho majetek (zbavení se dluhu), k čemuž by jinak po právu došlo.
Co je spropitné?
Podle občanského zákoníku (§ 2997) však právo na vrácení nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže to udělal z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. A o bezdůvodné obohacení také nepůjde, když dlužník zaplatil věřiteli předčasně, nebo při plnění promlčeného dluhu, pokud si dlužník promlčení nebyl vědom.
Jako klasické vysvětlení, kdy nejde o bezdůvodné obohacení, se uvádí zaplacení spropitného. Číšník či kadeřnice tak sice dostávají odměnu nad rámec stanovené úhrady, děje se to však z tzv. spravedlivého důvodu obohacení, který je zmíněn v občanském zákoníku. Jde o odměnu, která je obvyklá a poskytnutá vědomě za již odvedenou službu.
Naproti tomu poplatky vybírané ve zdravotnických zařízeních pod všemožnými názvy a záminkami se bezdůvodnému obohacení až nebezpečně přibližují.
Rozhoduje dobrá víra
Mohou však nastat i složitější než dosud popsané situace. Například při prodeji pozemku, který nový majitel nabyl jako náhradu v restituci. Pozemek měl zapsán v katastru a prodal jej za obvyklou cenu, jenže po čase se ozve stát, který byl předchozím majitelem, a u soudu uspěje s tvrzením, že pozemek byl vydán neoprávněně.
Prodávající i kupující sice jednali v dobré víře, přesto soudy patrně rozhodnou, že došlo k bezdůvodnému obohacení. Restituent se obohatil na úkor státu a měl by vrátit pozemek, jenže už ho nemá, protože jej prodal, na což měl nepochybně právo. Takže by měl hodnotu pozemku kompenzovat penězi, na což zákoník myslí.
Obohacení pořád dokola
Jenže kolik má restituent zaplatit? Má vrátit to, za co pozemek prodal? Nebo „vysolí“ až tržní hodnotu, kterou může požadovat stát? Soud bude posuzovat, zda k prodeji došlo v tzv. dobré víře (při prodeji nevěděli, že soud jednou prohlásí vydání pozemku za neplatné), pak by měla stačit kupní cena.
Ale pokud vzniknou pochybnosti, že došlo při prodeji k nějaké spekulaci či jinému rozporu s dobrými mravy, hrozí restituentovi zaplacení i až násobků toho, co za pozemek dostal.
A aby to bylo ještě složitější, stát se může u soudu domáhat uznání bezdůvodného obohacení i po novém majiteli pozemku, protože ten se obohatil na základě již zmíněného tzv. právního titulu, který odpadl. Když stát uspěje a pozemek se mu vrátí, nyní už bývalý majitel se zase obrátí na restituenta, aby mu vrátil kupní částku, protože jde, opět, o bezdůvodné obohacení.
